OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Na stránkách našeho skromného webu jste měli možnost potkat nesmrtelnou legendu PESTILENCE už dvakrát. Pokaždé jste se dočetli něco o progresivním death metalu, využívajícím odvážných, jazzem načichlých postupů a jiných lahůdek pro náročná ouška posluchačova. Ovšem ještě jsme si neřekli, jak to bylo na samém počátku, mocné „Kladivo na čarodějnice“ stále zůstávalo ve stínu pozdější nadčasové tvorby. Až teď nastal ten pravý okamžik přiblížit vám vznik PESTILENCE a jejich první opatrné krůčky, které ještě neměly s odvážnou a podnikavou budoucností kapely mnoho společného.
Dle mého názoru vůbec největší postava holandského podzemí se zformovala v polovině osmdesátek a odstartovala svoje zhoubné působení dvojicí obhroublých demopásek. V roce 1988 pak vychází na křídlech Roadrunner Records první velké album PESTILENCE – „Malleus Maleficarum“. Náplň zubatého kotouče dávala zatím jen náznakem tušit obrovský potenciál, který v kapele dřímá a čeká na své procitnutí. „Kladivo na čarodějnice“ sice ještě postrádá onu pozdější technicky náročnou grácii, o to více však representuje nezaměnitelnou dobovou atmosféru. Rovných deset skladeb se nese v intencích prvohorního thrash/death metalu, tolik typického pro konec osmdesátých let. Přesto se holandská sebranka dokázala odlišit od zástupu podobně smýšlejících spolků už ve svých úplných počátcích. V řadách PESTILENCE totiž začínají pomalu rozkvétat dvě výrazné osobnosti, které na druhém albu „Consuming Impulse“ (1989) pozvednou legendu ještě nejméně o třídu výše. Krotitel čtyř tučných drátů a především famózní vokalista Martin van Drunen má svoje zlatá léta ještě před sebou (dle mého názoru největší kus práce odvedl až v ASPHYX, konkrétně na zničujícím albu „Last One On Earth“), přesto jeho mladé hlasivky donutí i na „Malleus Maleficarum“ k uznalému pokývání hlavou. Druhým talentem samozřejmě není nikdo jiný než kytarový artista Patrick Mameli, jehož hbité prsty (zejména při sólových výstupech) již tenkrát disponovaly řádným puncem originality.
První album PESTILENCE ještě není takovým zázrakem jako jeho následovníci, i přesto nad dobovými souputníky ční poměrně výrazným způsobem. Jedná se o velmi trvanlivé dílko, jehož náplň zabíjí i s odstupem předlouhých osmnácti let stejně spolehlivě jako v době svého vzniku. Čtveřice výtečných muzikantů stvořila hned na první pokus skutečně representativní záznam a pokladnici extrémních žánrů obohatila o pěkných pár kultovních kompozic (samozřejmě mám na mysli především „Parricide“). Na konci osmdesátek nevzniklo moc debutových alb, které přinesly do rozvíjejícího se death metalového žánru tolik nového jako právě „Malleus Maleficarum“.
Základní kámen holandské extrémní scény. I po 18ti letech od vzniku stále aktuální a nesmírně obohacující záznam.
Martin Van Drunen
- zpěv, baskytara
Patrick Mameli
- kytara
Randy Meinhard
- kytara
Marco Foddis
- bicí
1. Malleus Maleficarum / Anthropomorphia
2. Parricide
3. Subordinate To The Domination
4. Extreme Unction
5. Commandments
6. Chemo Therapy
7. Bacterial Surgery
8. Cycle Of Existence
9. Osculum Infame
10. Systematic Instruction
Hadeon (2018)
Obsideo (2013)
Doctrine (2011)
Resurrection Macabre (2009)
Mind Reflections (1994)
Spheres (1993)
Testimony Of The Ancients (1991)
Consuming Impulse (1989)
Malleus Maleficarum (1988)
Penance (demo) (1988)
Dysentery (demo) (1987)
Datum vydání: Pondělí, 26. září 1988
Vydavatel: Roadrunner Records
Stopáž: 38:15
Produkce: Kalle Trapp
Studio: Karo Studios
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.